Všechno, co jste chtěli vědět o Krumlově, ale báli jste se zeptat.
Můj opojný Český Krumlov26. prosince 2017 16:42 / Autor: Václav Král
Stalo se mi „to“ někdy ke konci června ‘98. Z dnešního pohledu jasná iniciační dávka.  Bez varování přímo do tepny. Krumlov jsem poprvé navštívil oné magické noci v zahajovací den Slavností pětilisté růže. Na něco takového může být nevarovaný člověk sotva připraven. Ocitám se v kulisách středověkého reje. Nejživější sen v bdělém stavu. Kdo ví, pochopí...

Sotva jsem se po pár dnech vzpamatoval, profesorka dějin umění přichází
s oznámením: Jedeme na prohlídku unikátního barokního divadla na  krumlovském zámku. Dávka druhá. Přestože avizovaná, pecka přesně mezi oči. Jde to se mnou z kopce. Kdo ví, pochopí...

Dávka třetí. Jedu do Krumlova na pracovní pohovor. Přivandrovalec z Chebu, který pobývá v Budějovicích, hledá po škole své první uplatnění v cestovním ruchu. Šance na práci v jihočeské Unesco perle. Já a Český Krumlov coby novodobý jižní melting pot. Cestou z autobusového nádraží uzřím maják krásy – pro mě posvátnou zámeckou věž. Jako na dlani. Podlomí se mi kolena. Její kónické a ikonické tvary zdobí saténově starorůžová pokožka s počítadlem času a bohatou mystickou výzdobou. Budiž ke mně milosrdné, světlo denní. Kráčím v ústrety svému krumlovskému osudu.

Dávka čtvrtá: Vzali mě. Začíná produktivní éra mého profesního života. Jsem kojencem na prsu své nové alma mater – živné půdy krumlovské.

Můj fackovaný Krumlov

Laskavý čtenář snad promine pár předchozích emocionálnějších vět. Ve čtyřiceti už podléhám sentimentu snadněji. Pryč jsou časy, kdy jsem myší dírou na zádech tahal neforemný nasáklý raft, abych s kamarády opakovaně projel smyčku kolem centra.

Fasády jsou opravené, hlavní památky více či méně renovované, ulice pulsují životem, ve výkladních skříních liduprázdných zlatnictví podezřele září jantarové polodrahokamy.

Otáčivé hlediště v zámecké zahradě vesele prosperuje navzdory nedodrženému starému závazku vůči Unescu. Krumlov paradoxně mládne, ochotně ustupuje tlaku doby a otevírá náruč čemusi původně nezamýšlenému. Kouzlo zůstává a přece mizí.

Nevím, zda je to žádoucí. Jistě však nevyhnutelné. Z podnikatelského hlediska je Krumlov již dávno „krvavým oceánem“ – konkurenti (čti žraloci) se navzájem požírají. Původní čisté nadšení vystřídal cynismus. Z pověstného koláče chce každý ukousnout co nejvíce, třebaže lačných úst přibývá.

Meze absorpční kapacity služeb ve špičkách praskají ve švech. K tomu dostává zabrat i Vltava. V létě se stává doslova dálnicí - absurdní karikaturou  původní romantiky. Věk plastových lodí dělá z hrstky dříve privilegovaných pravých vodáků dav neomalených opilců. Krumlováci turistům a tím spíše vodákům spílají, jsou jim trnem v oku. Ačkoli právě turisté a vodáci představujíznačnou kupní sílu, která Krumlov z nemalé části živí.

V sezóně je město obležené turisty a vodáky, v zimě hladoví, provozovny zavírají. Zimní večerní centrum je městem duchů. Snadněji než rohlík nebo čtvrtka chleba je k sehnání šestikarátový prsten s briliantem.

Zahraniční turisté se opakovaně diví, proč se personál ve službách málo usmívá. Úsměv jako bonus k dobrému pocitu. Spropitné naruby. Jak úsměvné!
Kdo v sezóně ve službách působí, po pár prvních měsících mu dochází dech. A musí vydržet až do konce. Rok co rok. Za krátkou dobu je třeba narejžovat co nejvíc. Nároky se stupňují, funkce se kumulují. Profesionalita managementu pokulhává, klín se vytlouká klínem. Pod tlakem a při stovkách hodin přesčasů úsměv na rtech přirozeně mizí.

Ať chceme nebo ne, stále se nacházíme v ranější fázi české verze   kapitalismu. Není na tom nic nelogického. Peníze jsme nadšeně usadili na piedestal a nyní k nim vzhlížíme.

Bůh s mým Krumlovem :-)

Václav Král, České Budějovice