Potkal jsem před covidem na krumlovském náměstí člověka, který  mi připadal jako cizinec.  Rozhlížel se vůkol,   pak  mne vcelku srozumitelně československy  oslovil a překvapil mě otázkou, kde se tady pořádají veřejné popravy. Pokud by to mělo být na tomto náměstí, tak to že mu přijde pro takové účely nevhodné  vzhledem k blízkosti kostela.  Vysvětlil jsem mu, že u nás v Česku  byl trest smrti zrušen v roce 1990  po pádu komunistického režimu. Platí to i v Krumlově.  Teď se věší jen někdy ve filmech nebo v divadle.   Poděkoval za informaci,  na památku mi věnoval malé kapesní akvárium a usmál se.  Já na něj taky. Pak udělal čelem vzad a odešel směrem na východ. Já jižně  do hospody  vyvětrat si myšlenky a k tomu větrání  jsem si jako obvykle poručil krumlovské zátiší: velké pivo a malý rum.
*
Nedalo mi to  a o popravách jsem  přemýšlel i se různě pak všude možně ptal, jak to kdysi dávno s popravováním  chodilo. Dozvěděl jsem se, že  v Krumlově  máme šibeniční vrch, který se nachází mimo obydlí,  na kopci nedaleko vodojemu u silnice do  Kaplice.     Město mělo svého kata, pomáhali mu pacholci. Vypráví se vtip, že jednou vedli odsouzeného na  šibeniční vrch a panovalo zrovna hrozné počasí. Bouřilo a lilo jako z konve. „Ty to budeš mít teď  dobré, ale já musím s pacholky jít v tom nečase ještě zpátky,“ postěžoval si posmutněle kat potrestanému,  než ho oběsil.
Šibenice byla vždy postavena tak, aby byla k vidění jako důkaz, že ve městě vládne právo, ale  i jako výstraha. K trestu oběšením mohly tehdejší konšelské soudy provinilce odsoudit už za pouhou krádež. Věšení se v naprosté většině případů týkalo především mužů, záznamů o oběšených ženách je známo jen málo, zvěděl jsem. I to, že těla oběšenců se ponechávala viset na šibenici tak dlouho, až se rozpadla.  Výjimečně bylo pozůstalým dovoleno  popraveného sundat a pohřbít.  
Dočetl jsem se,  že při stavbě rybníků postupoval rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535 – 1604)  velmi tvrdě. Kdo se provinil, se zlou se potázal. Mnohdy stál na hrázi i kat. Nejen pro výstrahu. Asi to bylo na místě, protože rybníkáři byli prý  "chasa zvijebená", jak se o nich mezi lidmi povídalo. 
*
Trest smrti stětím hlavy mečem byl považován za  čestnější způsob popravy. Používal se  téměř bez výjimky u osob urozených, a dále u těch provinilců, jejichž skutek byl závažnější než krádež. Mohly to být například loupeže, svatokrádež v kostele nebo vražda.  Takovýto kat musel být však zručnější než ten, který jen  nasazoval odsouzenému na krk oprátku a kopnul pak do stoličky.  Musel umět s mečem dobře zacházet, aby popravu dokázal zmákout   na první pokus.   V třeboňském archivu je uložena Popravčí kniha Pánů z Rožmberka,  ale  popravy se konaly jinde, ne na žádném jejich zámku, neboť by se tím znesvětilo místo. Tedy i Krumlov byl od takové popravy ušetřen.
*
Nelze opomenout ani hladomorny, které rovněž  sloužily k potrestání provinilců.    Přístup do ní byl stropem, tudy vězně spustili  dovnitř,  kde ho obklopovala pouze tma  a nemohl se dostat  nikudy ven. Trpěl tam hladem a žízní.  V Krumlově je  hladomorna na zámku, pod zámeckou  věží,  ale nepoužívá se. 
*
Na  náměstí stával pranýř, sloup hanby, údajně poblíž bývalé krumlovské radnice. K němu byli provinilci připoutáni  a vystavováni k veřejné potupě a ponížení.  Tak se trestali  většinou  nepoctiví obchodníci a řemeslníci, hádavé,  pomlouvačné a záletné  ženské, tak  i drobnější krádeže. Účelem pranýřování bylo zostudit  dotyčnou osobu i její chování před    lidmi a varovat  je, aby si taky tak nepočínali. Krumlovský  pranýř se na náměstí nedochoval, ale spatřit ho lze například v Hořicích, v Přídolí a  ve Frymburku.   Jsou stále funkční, ale mimo provoz stejně jako hladomorny.   Dneska se pranýřuje jinak a jinde, například v bulvárním čtivu, či na podobně zaměřených    internetových  stránkách. To tam  může učinit kdykoli  kdokoliv o komkoliv, jak se mu zamane. To ve středověku nešlo.  Pranýř byl také do roku 1958 v Dolní Vltavici,  pak celé toto městečko zalila vltavská voda. Jeden znalý a vtipný pošumavský   občan mi nedávno v hospodě po třetím pivě sdělil, že teď  ho používá vodník, pranýřuje ryby, které se mu nějakým způsobem znelíbily a nedaly si říct, ani když je několikrát povodnicku napomenul.   Povedlo se mu, že je aspoň  odnaučil roznášet v lipenské vodě drby, což se asi naučily od některých  lidí, kteří se tam potápěli a drbali při tom.   Troufám si mu na závěr proto aspoň  touto cestou poděkovat, že hlavně  jeho zásluhou  přebývá  v lipenské vodě stále více ukazněnějších ryb.   
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel
Poznámka redakce: Jan Vaněček je autorem 11 knih, převážně humoristických. Je možno vypůjčit si je v městské knihovně.