Novodobá umělecká tvorba a média se ve svém fungování a působení vzájemně nevylučují – naopak - do jisté míry se navzájem potřebují. Doba markentingová a digitální většinu dění posouvá do jiných sfér a „progresivní“ formy komunikace často stojí nad samotným obsahem.
Vliv médií a jejich dosah nebyl v minulosti pro uměleckou oblast příliš velký. Média nebyla všem (tvůrcům ani konzumentům…) snadno dostupná a už vůbec ne svobodná (technicky ani politicky…). Ostatně sám coby historicky aktivní „umělec“ z minulého století a spoluorganizátor řady výtvarných a uměleckých hapenningů (např. aktivity skupiny „Svéráz“), jsem spolu s dalšími při řadě akcí trochu i počítal s různou mírou provokace a zviditelnění. To, oproti současnosti, nebylo technicky zrovna jednoduché a „ohlas“ se omezoval zpravidla jen na skupinu přátel a známých.
Většina umělecké tvorby je dnes určena většinovému publiku. Elektronická média, spolu s rozmachem sociálních sítí, toto ve velkém umožňují. Nejsou přitom svázána, stejně jako umělci, prakticky žádnými regulemi či omezeními. Zvláštní vztahy pak nastávají, jsou-li umělecké aktivity a jejich aktéři spojováni přímo s politikou, politiky nebo fungují v jejich teritoriu a jsou-li přímo nebo nepřímo nějakou formou finančně propojeny.  Z toho pak plynou, kromě výhod, i rizika všech možných forem zneužívání jako i zatažení do úplně jiných oblastí než která tvoří prostor pro umění a umělce.
Media mají svá „pravidla“ jak fungovat a účinně působit na své cílové skupiny. Podobně i umělecká sféra umí pracovat se svými „konzumenty“, stále více pak již i vědomě a efektivně. Často je mediální ohlas a odezva i součástí uměleckých projektů, zejména pak těch, které se svým obsahem dotýkají lidské společnosti i konkrétních lidí. Nedílnou složkou řady projektů jsou i určitá míra provokace a konfrontace, které jsou součástí komunikace a interakce. Mnoho lidí pohybujících se v umění na tom mají založenou podstatu svých aktivit i úspěchu, ale běda, když podobné metody použijí média samotná při zobrazování uměleckých aktivit. Umělecká zkratka, nadsázka, úderná hesla (titulky) a zjednodušování totiž celkem logicky nejsou cizí ani některým novinářům a médiím, zejména těm „populárním“…
Jedním z mnoha uměleckých projektů z poslední doby, který zaujal média a byl silně propagován i za institucionální podpory doma i v zahraničí, byl projekt UNES-CO. Akce byla připravena v Českém Krumlově s určitou uměleckou nadsázkou a kreativním stylem, a to i ve spojení s místními politiky a za finanční podpory z veřejných zdrojů i silné mediální podpory vč. České televize. Cílem bylo pomoci řešit „neřešitelné“ dlouhodobé problémy přetížených historických a turistických míst (paradoxně do značné míry způsobené mj. právě politickými reprezentanty i marketingovými a PR aktivitami i samotnými médii…). Ambiciózní a časově vymezený projekt zapojil do hry vytipované osobnosti a obyvatele města a některé vybrané místní politiky. V rámci realizace byla intenzivně využita média spolu s výraznými PR a marketingovými prvky a široce pojatou kampaní a interaktivní komunikací. Nebylo složité vypozorovat i značnou prezentaci a aktivity, fungující jako reklama na další obdobné projekty v jiných městech a zemích.
Loňské mediální uzavření projektu však vyznělo v celostátním měřítku mediálně poněkud zjednodušeně a zkráceně -  a s velkou pravděpodobností  dost mimo vlastní ambice a cíle. Jedním z hlavních a dominantních novinářských sdělení tak paradoxně nakonec bylo postěžování si na média a na negativní reakce části anonymní veřejnosti, včetně nepříjemné až trochu dramaticky znějící informace, že místní lidé autorku vulgárně napadali a dokonce „posílali do plynu“ (informace zatím konkrétně nedoložené a žádným orgánem nevyšetřované ani nepostihované). V rámci popisu problému a kritikou nepřesných mediálních informací pak Kateřina Šedá dokonce mluvila i o chybě Krumlova „s odsunem Romů“… Nic na tomto vyznění už s velkým odstupem nezmění ani blížící se finální zhodnocení formou právě dokončené Závěrečné zprávy, která podle autorů využije i údajné anonymní vzkazy.
„… Medializace projektu přinesla spoustu nedorozumění, některá média záměrně zkreslovala a překrucovala smysl projektu, jiná uváděla naprosté lži, například že v centru zaměstnávám herce, nebo o výši honoráře, já jsem vyplácela pouze minimální mzdu. Za zmínku jistě stojí i udání na úřad práce, podle kterého jsem zaměstnávala děti a nutila je být třeba hodinu na slunci. Kvůli tomuto nesmyslu chodila na moje rodiny kontrola, musela jsem psát vysvětlující zprávy. Skončilo to tak, že moje rodina se mnou už do Českého Krumlova jezdit nechce…“ řekla médiím v závěru autorka a protagonistka projektu Kateřina Šedá.
Nadále platí, že i umělci média potřebují, ale někdy jen do té doby, než některá média a novináři nepřevezmou i některé jejich vlastní „umělecké metody a postupy“…
Zdeněk Duspiva
Autor je občan Českého Krumlova, ředitel ČRo České Budějovice.