Jsou  koumáci,  kteří dokážou svou  mazaností podvést  kdekoho.  Protiví se mi ale  ti,  co   obalamutí   na předváděčkách především důvěřivé a poddajné důchodce a prodají  jim předražené zboží. Jsou to šmejdi. A někdy to skončí i tím, že někoho  připraví o poslední korunu a životní úspory. Lákali důchodce  i na výlety. Vyprávěla mi jedna babča, že jednou jela si to oprubovat.  Až v autobuse jim prý řekli, že kdo si pak na předváděčce nic  nekoupí, musí si výlet zaplatit. Koupila si jen mazání na kolena, aby ji nebolela.
   Módou se  taky stalo prodávat lidem o sto šest  výhodně   elektriku a plyn.  Víme teď, jak to výhodně  nevýhodně dopadlo. Nastala energetická  chudoba.    
    Zatím se  nenašel pašák, kdo by nad šmejdy vyzrál, aby se museli živit poctivě. Stát je  sice  krotí, ale výsledek je spíš na jejich dlouhej nos.  Na chvíli  se toho ujal  koronavir. Způsobil  zavření hospod a stopnul  houfování lidí i na jejich   předváděčkách. Ale šmejdi  vymysleli brzy nové  fígle a už zase fungují.
    Připomeňme si nyní trio   českých „šikulů“, kteří věděli jak někoho šikovně napálit.
  Proslulý podvodník mezinárodního formátu Josef Jelínek, narozený ve Vlašimi, přezdívaný Harry, se  do povědomí prvorepublikové veřejnosti zapsal  prodejem hradu  Karlštejna v roce  1931 americkým  průmyslníkům, což  mu prý  vyneslo  třicet tisíc dolarů v podobě zálohy z odprodání  hradu. Ve Splitu, kde se s nimi Harry znovu setkal,  jim  ještě prodal půjčenou jachtu za deset tisíc dolarů.  Nebyl  tedy žádné béčko.
   Další  borec Viktor Lustig  uměl být ve správný čas na správném místě. Svůj podvodnický  majstrštik, který vešel do dějin,  předvedl  v roce 1925 v Paříži. Využil toho, co  noviny psaly o problémech s údržbou Eiffelovky,  a  že byla postavena jako stavba, jež ve městě neměla zůstat natrvalo. Uvádí se, že si nechal  u padělatele vyrobit falešnou vládní pozvánku, tu poslal šesti obchodníkům s kovovým odpadem. Pozval je do hotelu, kde se jim představil  jako zástupce ředitele ministerstva pošt a telegrafů. Pak jim sdělil,  že údržba Eiffelovy věže stojí pařížskou radnici moc peněz,  jak píšou  i noviny, město si to už nemůže dovolit dál platit  a chce ji prodat do šrotu. Ale  má to  být  drženo v tajnosti, dokud nebudou všechny detaily vyřešeny.  Jemu byla dána odpovědnost vybrat z této šestky poctivých obchodníků jednoho, aby se  toho ujal. Pan Poisson, který  mu dal   tučný úplatek, Eiffelovku získal a zaplatil.   Psáno je, že s  jeho penězi Lustig vzal fofrem draka do Vídně. Pak působil v Americe. Tam   přemluvil dokonce mafiána Al Caponeho,  aby investoval 50 000 dolarů  do akcií, že to další zařídí.  Lustig měl  u sebe jeho  peníze dva měsíce, poté mu je do posledního dolaru vrátil a omluvil se,   že moc  lituje, bohužel to nevyšlo. Ohromen Lustigovým čestným jednáním a poctivostí daroval mu Al Capone za to 5000 dolarů, což bylo to jediné, o co Lustigovi celou dobu šlo, neboť ve  věci akcií nehnul ani brvou. Jen chytře vyčkal. Zkrátka kdo počká, ten se dočká.
  Třeba by Lustig uměl nyní prodat   na šrot českokrumlovské otáčko v zámecké zahradě. Udělal by tím velkou radost památkářům, že přestane  konečně překážet pomyslné barokní ose  této zahrady. Nahrálo by mu hlavně to, že o likvidaci  otáčka se v médiích píše a mluví už od doby, co tam stojí coby  stavba dočasná  jako  ta  Eiffelovka.  To by se Lustigovi hodilo do krámu.  Možná by se ale otáčko bránilo  jako dosud svým geniem locci.   To ono úspěšně umí.  
   Podobnou mazaností jako Lustig  se  v Čechách proslavili ti podvodníci, co slibovali rodičům, že zařídí, aby jejich syna nebo dceru přijali  na vysokou školu. Vzali si od nich hned za to peníze, neboť s tím budou  mít výlohy.  Slíbili,  že pokud to nevyjde, tak je vrátí.  A nehnuli v tom taky ani brvou. Když  jejich kluka na vejšku nevzali, peníze opravdu rodičům do koruny  vrátili. A když  on  přijímačky zmáknul, měli tito chytráci vyděláno. Peníze byly jejich. K výdělku  tedy stačilo jen  jako  Lustig vyčkat. 

     A co ještě  zajímavého v podvodnictví se událo v Čechách? Třeba vyučený číšník a kuchař  Lukáš Kohout byl taky vykutálenec.  Uměl se vydávat za asistenta poslankyně Hany Marvanové,  posléze i předsedy Valného shromážděni OSN Jana Kavana,  a šmejdil v roce 2002  letadlem po světě na zfalšované objednávky vystavené  poslaneckou sněmovnou. Spunktoval letenky i pro jiné poslance a přiživil se. Přišlo se na to, co sněmovně prošustroval, i  na jiné jeho „legrácky“,  a  soud ho podmínečně odsoudil.  V roce 2006  byl spoluautorem knihy s názvem Falešný asistent na křídlech Parlamentu. U něj si však nejsem jist,  že by si chtěl své  jméno špinit se šmejdy.   Bylo by pod jeho úroveň, aby někde prodával předražené  hrnce a kastroly.  Nejlíp mu to sedlo ve vysokých poslaneckých  kruzích. Tam mu kvetla pšenka. 
Text: Jan Vaněček
Kresba: Miloslav Martenek