O Šumavě si troufám říci, že je to krásný kus země, který byl osídlen lidmi, kteří uspěli především proto, neboť  si uvědomili, že v životě není nic zadarmo. Žili si tam spokojeně, jen do hospody, do obchodu,  k holiči  a  do školy  to měli o pořádný kus dál.
Část pozemků, polí, luk i některé zemědělské objekty se na Šumavě  nacházely v  hraničním pásmu s Rakouskem a Německem, kam byl v období budování socialismu vstup bez  propustky zakázán. Hraničním pásmem byla například druhá strana Lipna - Přední Výtoň, Svatý Tomáš, Zvonková a další oblasti.   Propustku měli ti, kteří tam bydleli nebo pracovali. A také další občané, kteří do hraničního pásma museli vstupovat za účelem oprav, stavebních prací a jiných pracovních povinností. Propustky vydávalo okresní oddělení Veřejné bezpečnosti. Pokud lidé makali  za  „dráty“, jak se tomu říkalo,  (v lese, na louce a na poli),  hlídali je ještě pohraničníci s nabitými samopaly.  U vstupu do hraničního pásma stála hlídka, která propustky kontrolovala. Kdo ji neměl, musel udělat čelem vzad.  Propustku měli však různí papaláši, milicionáři a další straničtí potentáti. Ti tam  nechodili pracovat, ale zastřílet si na zvěř.  A co tam taky  bývalo  borůvek a hub.  Na těch si taky pochutnali.
Důležité  při vydávání propustky pracujícím lidem   bylo pro estébáky hlavně to, zda dotyčný je politicky spolehlivý. Tím byl myšlen jeho kladný vztah k socialistickému zřízení, což v praxi znamenalo, zda nemá v úmyslu „fouknout“ přes hranice na Západ,  má tam  příbuzného,  nebo se mu tady už nelíbí - kecal  o tom  v hospodě a nějaký dobrák to na něj prásknul, jak bývalo tenkrát dobrým zvykem.  K několika případům překročení hranic stejně došlo. Bez propustky! Nebyli to pouze Češi, kterým se to povedlo, ale také občané bývalé NDR  tudy vzali roha  za kopečky.  Důkazem jejich konání byly opuštěné trabanty, které tady zanechali. Pro jednu enderáckou rodinku přiletělo dokonce k Lipnu letadlo. Bylo to sice hodně riskantní, ale vyšlo to.  Stihlo včas uletět, než se přihnaly stíhačky z Budějovic.
Hranice ilegálně překročily také krávy, které se  za dráty  pásly. Stalo se to na Vimpersku - zkrátka z ničeho nic utekly do Německa. Obešlo se to ale bez incidentu.  Po krávách ani po jiných zvířatech  pohraničníci nestříleli; jen po lidech.
Největší radost z útěku těch krav měl tehdy bavorský sedlák, který jim ochotně poskytl azyl, neboť mu přibyl zdarma do stáje hovězí dobytek. A věřil, že tyhle čtyřnohé imigrantky budou mít u něho trvalý pobyt. Opak byl pravdou. Diplomatickou cestou  bylo zažádáno o jejich vydání, což se podařilo. Některým těmto socialistickým kravám se  zpátky do Čech nechtělo, zlákal je kapitalismus a usmyslely si proto zůstat. Němci je nakonec vydali všechny. Jen ten sedlák se s nimi těžko loučil a požadoval náhradu za stravu a nocleh. Nakonec bylo dohodnuto,  že dostane  na oplátku  několik kulatých balíků slámy a sena. Přestože to bylo od hranic k tomu sedlákovi pár stovek metrů a ještě s kopce, takže by se daly ty balíky  skutálet, vezly se  k němu autem  oklikou  přes celní hraniční přechod.
Došlo i k opačné situaci. Stádo krav přeběhlo z Rakouska k nám. Událo se to na Frymbursku. Krávy byly okamžitě pohraničníky zatčeny a vyhoštěny zpět do Rakouska. Vcelku se tomuto aktu nebránily – patrně si byly vědomy toho, že u nás by hned tak nažrat od nikoho nedostali, neboť o tom, zda se  jim má hodit do žlabu seno a nalít vodu, by se muselo rozhodovat až v Praze. Diplomatickou cestou však byla požadována finanční náhrada za to, že tady krávy  pošlapaly obilné porosty. Rakouská strana odškodnění zaplatila v dohodnuté výši.
Není mi známo, že by v tomto lipenském  hraničním pásmu ještě někdo jiný kromě  zmíněného hovězího dobytka z Rakouska  do k nám  emigroval. Snad jedině mouchy...
Jan Vaněček, čekokrumlovský spisovatel