Prolog
„Život umělce je poskládán z mnoha jedinečností, utváří mozaiku prožitků, pocitů, nálad a nadějí. Je krásný a stojí zato ho prožít.“ Těmito slovy zahájila své povídání paní Inge, když jsem k ní do českokrumlovského bytu před 11 lety přišel, neboť mě oslovila, zda bych měl chuť napsat o ní knihu - a já kývl. Jako humoristu mě, v nadsázce řečeno, zlákalo hlavně to, že se jmenuje Švandová. Dali jsme knize název Můj život s operou, s podtitulem Inge Švandová vzpomíná. Sotva jsem usedl, přátelsky se na mne zahleděla a pravila, že všechno v životě lidském by mělo mít v sobě radost a potěšení z našeho konání. „Snažila jsem se mít nejen radost z toho, co jsem vytvořila, ale hlavně z toho, když se mi podařilo potěšit diváky,“ pravila tato dáma, která se letos dožívá 85 let.
Narodila se 13. června 1936 v Praze a s velkým vděkem vzpomíná na maminku, akademickou malířku, a na otce, inženýra architekta a výtvarníka. Oba jí vytvářeli už od malička umělecké zázemí a umožnili odborně se umělecky vzdělávat. Navštěvovala hodiny klavíru, zpěvu, chodila do baletní školy a maminka ji učila kreslit. Po gymnáziu studovala zpěv na konzervatoři a poté operní režii a zpěv na AMU. Vyprávěla mi o režisérském působení v divadelní praxi: v Jihočeském divadle, v plzeňském divadle Josefa Kajetána Tyla, o šéfování opeře Slezského divadla v Opavě a o hostování na dalších scénách doma i v zahraničí. Učila zpěv na českobudějovické konzervatoři. Inscenovala 180 oper, operet a muzikálů i několik slavností a kulturních akcí. Tři opery režírovala v Národním divadle, devět před otáčivým hledištěm v krumlovské zámecké zahradě, například Lazebníka sevillského, Rusalku, Carmen a v letech 1966 a 1968 velkolepě pojatou operu Zuzana Vojířová, kterou Jiří Pauer zkomponoval pro toto přírodní divadlo s dominantní rokokovou Bellarií. K některým inscenacím navrhovala i kostýmy. Jejím manželem byl Vlastimil Koutecký, známý divadelní scénograf, který v roce 1998 obdržel od prezidenta Havla státní vyznamenání Za zásluhy. V Českém Krumlově, kam se roku 1991 přestěhovali, se oba podíleli na Slavnostech pětilisté růže, ona jako režisérka a scénáristka, on výtvarně.
Inge Švandová s manželem Vlastimilem Kouteckým
O přátelství a úsměvu
Při jednom z rozhovorů s ní jsem si neodpustil vyslovit latinské úsloví Nomen est omen (Jméno je předzvěst). „I vy šibale, chápu, kam jako humorista míříte,“ podotkla a zvednutým ukazováčkem udělala legračně tytyty. „Ačkoliv se jmenuji Švandová, můj život moc švanda nebyla, osud se se mnou příliš nemazlil. Nastaly chvíle, kdy mi bylo ouvej, ale zvládla jsem to a uměla se radovat z úspěchů a z nezapomenutelných vztahů k přátelům.“ A připomněla úsloví, že kdo hledá přítele bez chyby, zůstane bez přátel. „Chybovat je lidské, ale nesmí se ublížit, na to jsem byla dbalá. Svědomí máme přece jen jedno.“ Pak se na chvilku odmlčela: „Důležité je zůstat věrným přítelem hlavně sám sobě,“ pravila. A ještě dodala: „S úsměvem jde všechno líp, což ctí. Neboť, jak napsal F. X. Šalda, smích je trenérem lidské duše. Já ji trénuji. Dělejte to, prosím, taky!“ Na ukázku se sympaticky zasmála. Povšiml jsem si, že se umí smát i očima.
Umělecké krédo
Když jsem se na to její zeptal, trochu se zamyslela. „Víte, mým krédem bylo pracovat svědomitě a odpovědně. Nezáleží na tom, kolik toho člověk vytvoří, ale hlavně jak. Umění je od slova umět. Mám pocit, že se mi dařilo na jevišti dosáhnout harmonie ve vztahu autor-herec-divák, a snažila se, aby se mé inscenace vyznačovaly smyslem pro výtvarnou stylizaci a metaforu. Režisér nemůže být jen pouhým předcvičitelem či aranžérem, který hýbá s panáčky, aby se na jevišti nesrazili. Nesmí se povyšovat nad zpěváky či herce, musí je věcnými argumenty a vhodným způsobem získat pro svůj záměr a pojetí; aby si to na jevišti užívali a divák poznal, že je to baví. A zatleská jim. Divadlo a umění vůbec to je především vášeň a posedlost. Být kumštýřem jen kvůli tomu, abych se uživil, tudy cesta k úspěchu nevede. Umění není nádeničina. Chce-li někdo dělat umění, musí jím vonět.“
O kritice
Náhled paní Inge na uměleckou kritiku je poměrně pozitivní, patří k životu umělce. Dokáže rozmíchat stojaté vody a zavedené stereotypy, burcuje k novým nápadům, pojetím a uměleckým činům.„Někdy i bolí, mám s tím zkušenosti, neboť je pouze názorem jednotlivce. Nicméně i nad nepříjemnou a negativní kritikou se musí umělec zamyslet, nemávnout nad tím rukou, ale nalézt pro sebe poučení. Pokud to tak pojme, dokazuje, že je schopen ještě dalšího vývoje. Je-li divácký ohlas kladný a kritika rovněž, to je koruna úspěchu.“ Pak se vyslovila o tom, že diváka lze vychovávat, ale nikoliv podbízivostí, nýbrž takovými tvůrčími činy, jimž rozumí. A ne takovými, které ho svou složitostí odradí od další návštěvy divadla. Je pak těžké získat znovu jeho přízeň.
„V roce 1987 jsem hostovala v pražském Smetanově divadle. Jednalo se o operu Trubadúr, která byla předtím brzy po premiéře stažena z repertoáru a svěřena mně a manželovi k přepracování. Předělala jsem její předchozí hypermoderní pojetí. A manžel upravil do srozumitelné podoby scénu. Jistý kritik pak prohlásil v novinách diváky, dávající najevo nadšení, za snobské, málo vnímavé.“ Napadlo mě, co napsal Jiří Menzel na toto téma: Stává se, že člověk se vrací z divadla pln nadšení, chápe, proč se v dávných dobách zapřahali fanoušci do kočárů svých oblíbenců. I já bych rád někdy tlačil po hezkém představení auto těch, kteří mi na jevišti udělali radost. Druhý den si vezmu noviny a zjistím, že jsem blbec, kterému se líbilo něco, co je špatné, nedokonalé, nevýrazné...
Ocenění
V roce 1985 byl paní režisérce Švandové udělen čestný titul Zasloužilá umělkyně. Vyprávěla mi, jak to na pražském hradě probíhalo. A také o tom, jak byla po roce 1989 oslovena jistou nadací, která ji požádala o zaslání toho diplomu. Uvedli, že by jeho prodejem získali pro nadaci potřebné finanční prostředky, a že tyto diplomy poptávají prý nyní hlavně Němci. Kupují si je pro pobavení. Obrátila se na ni i jedna agentura se stejnou žádostí. „Já jsem pochopitelně nikomu nic neposlala. Vážím si tohoto ocenění a neměla jsem zájem, aby skončil můj diplom Zasloužilé umělkyně v nějaké dražbě! A mám takovou obavu, aby se po letech třeba stejným způsobem nekšeftovalo se současnými státními vyznamenáními, třeba s tím Za zásluhy, které dostal můj manžel z rukou prezidenta Václava Havla v roce 1998.
Několikrát obdržela ceny Svazu československých dramatických umělců. Gruzínský ministr kultury jí předal medaili Zacharije Paljašviliho za operu Daisi, kterou inscenovala v Národním divadle v Tbilisi. Poctěna byla stříbrnou medaili Bedřicha Smetany a Pamětní medaili města České Budějovice. Potěšilo ji, když v roce 2004 obdržela Jihočeskou Thálii za celoživotní dílo. Cena města Českého Krumlova se ocitla v jejích rukou v roce 2012. Byla rovněž mezi čtrnácti vybranými ženami z různých zemí, které jsou prezentovány v publikaci v rámci projektu Evropské ženy seniorského věku. Na návrh Klubu přátel Jihočeského divadla jí bylo nadací Život umělce uděleno v roce 2016 prestižní ocenění Senior Prix.
Inge Švandová s Jihočeskou Thálií
Zážitky
Ve stejném nemocničním pokoji jako ona se toho červnového dne roku 1936 narodilo ještě jedno děvčátko. Jmenovala se Helena. Když se provdala, stala se z ní paní Růžičková, známá česká komediální herečka. Byly v dětství spolu velké kamarádky. Koncem války v roce 1945 zažily na Popeleční středu dramatické chvíle: nálet Američanů na Prahu. „Bylo mi tenkrát devět let. Běžely jsme s Helenou po ulici ukrýt se do našeho domu, protože začaly padat bomby. Utrpěla jsem úraz a začala krvácet v obličeji. Helena byla taky zraněná, křičela u výtahu o pomoc. Činžák poblíž byl zasažen, pod zříceným schodištěm zahynuly tři naše kamarádky, s nimiž jsme si předtím hrály.“
AMU vystudovala s červeným diplomem. Byla pozvána do Rudolfina toho podzimního dne v roce 1962 si ho převzít. „Sotva jsem vstoupila do místnosti, ozvala se strašná rána, jako tenkrát na konci války, když padaly na Prahu bomby. Všichni přítomní z toho byli vyděšeni. Nakonec se ukázalo, že to nebyla žádná bomba, ale na nedaleké Letné odstřelili sochu Stalina. Kdykoliv vezmu ten diplom do ruky, jako bych tu strašnou ránu znovu slyšela.“
Jejím profesorem na akademii byl Ferdinand Pujman, velice charismatický člověk. Disponoval velkými znalostmi z mnoha vědních oborů, dějin hudby, výtvarného umění a architektury. Dal jí nahlédnout do tajů operní režie. „Vzpomínám na zážitek s ním. Nastoupila jsem po skončení vyučování do tramvaje. Na poslední chvíli do ní on vběhl. Nabídl, že mám-li čas a zájem, představí mi někoho zajímavého. Když jsme vystoupili, zavedl mě do ateliéru Maxe Švabinského. Přijal nás přátelsky. Nadšena a se sklenkou limonády v ruce jsem si prohlížela jeho nádherné obrazy.“
Poněkud hrůzostrašně se jevila příhoda, co se jí udála při krumlovských slavnostech Pětilisté růže. V pátek večer se konala na náměstí tak zvaná Hospoda, kdy Vilém z Rožmberka a Petr Vok s doprovodem přihlížejí lidovým radovánkám: tanci, hudbě, zpěvu i komedianství. Režírovala to. Krotitel přinesl na pódium v pytli hada, velkou krajtu, tanečnice si ji omotala kolem krku a tančila s ní. Bylo to na generální zkoušce Náměstí bylo plné lidí. Při tomto čísle s hadem to paní Inge stopla, vstoupila na pódium, aby cosi změnila. Krotitel odebral hada tanečnici, zezadu se k ní pokradmo přiblížil a položil jí ho nečekaně přes ramena na hruď. Chtěl asi pobavit diváky na její účet. Ale nezpanikařila. „Začala jsem hada hladit po hlavě a prohlížet si ho. Zůstal v klidu, já taky. Dělalo mu asi to pohlazení dobře, jako dělá pejskům a kočičkám.“ Sklidila za to prý větší potlesk než pak ta tanečnice při vystoupení.
Co o ní řekli
Eva Urbanová, sólistka opery Národního divadla: „Ráda vzpomínám na plzeňskou éru, potkala jsem tam paní Inge Švandovou, která byla vynikající režisérkou a dala mi velkou hereckou průpravu. Vážím si toho dodnes.
Svatopluk Sem, sólista opery Jihočeského divadla a Státní opery Praha: „Bylo mé štěstí, že jsem potkal paní režisérku Inge Švandovou-Kouteckou, která nás učila na českobudějovické konzervatoři herectví, líčení a dějiny divadla. Myslím, že nic lepšího mne potkat nemohlo.“
V přátelském vztahu byla s Františkem Ringo Čechem, malířem, hudebníkem a spisovatelem: „Na paní režisérku Švandovou mám ty nejkrásnější vzpomínky. Je bezesporu chloubou Plzně. Viděl jsem tam skoro všechna její představení. Škoda, že nemohla více působit v Národním divadle. Její inscenace byly skvostné. Má výjimečný a vytříbený vkus pro operu. Určitě by se vyvarovala přihlouplých pojetí, jež někteří současní režiséři provádějí s klasickou operou. Nedopustila by třeba takovou pitomost, aby Rusalka zpívala Mám, zlaté vlásky, mám – a byla zrzavá nebo bruneta.“
Dvě otázky
Zvolila byste znovu dráhu operní režisérky?
„Určitě ano. Tenkrát na AMU jsem udělala krok správným směrem. Poznala jsem mnoho vynikajících umělců, dobrých a čestných lidí. A cítila vždy určitý závazek ke svému jménu, abych ho nepokazila. Za své štěstí nese přece odpovědnost každý sám. Nejsem znuděná svou minulostí.“
Jak vidíte budoucnost opery?
„Opera je odrazem své doby a patří neodmyslitelně ke kulturnímu bohatství lidstva. Je důkazem jeho tvůrčích schopností, dovedností a znalostí. Bude se jistě nově formovat, ale zůstává stále produktem lidského citu a umění. A tak věřím, že ze světa nezmizí.“
Epilog
Pokusil jsem se v knize vytvořit portrét ženy, jež zanechala v českém operním umění výraznou stopu. Vzpomínky na něco hezkého dávala najevo dojetím a v jejích očích jsem zahlédl slzy. Slzy upřímnosti a radosti. Je citlivá žena a má v sobě zvláštního ducha kumštu a smyslu pro přátelství i porozumění. Jejím rádcem bylo a stále je srdce. Takovou jsem ji poznal a vážím si, že mi to bylo dopřáno. Je to renezanční žena. Kromě hudby nalezla zalíbení také v kresbě a poezii. Ve výklenku budovy ředitelství společnosti Kámen a písek v Linecké ulici je soška sv. Barbory, která je jejím dílem. I sochařit uměla. Přejme jí k letošním 85. narozeninám hlavně zdraví a stále hezké vzpomínky na svůj život s operou.
Socha sv. Barbory, jejíž je paní Inge autorem
Dovolil jsem si požádat ji, aby na záběr knihy vyjádřila veršem své vyznání:
A tak končí vzpomínání na minulé časy,
člověk při tom uvažuje, kolik ještě asi.
Dokud na světě je láska, hudba, slunce, smích,
radujme se z nich.
Ať si bylo, jak si bylo, mně se chce žít dál,
i když někdy slza skápla, život za to stál.
P.S. Zmíněnou knihu Můj život s operou si lze vypůjčit v městské knihovně.
Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel